MŮRA. (I.)

Dům uprostřed zahrad pod lesy

spí za dne jak hrob, až uděsí...

Leč z večera po ruchu horkých dní,

když vzduch se vůněmi zneklidní,

se z daleka ženiši sjíždějí.

Jich zpocení koňové v aleji

vedení štolbů pevnou rukou

se staví a řehtají, kopyty tlukou...

To vdovin je dům, dcer hostí tré,

jsou líbezné, krásné, přechytré,

a komu jen jedinou bylo zřít,

už musil se smutný probudit

a nemohl již bez ní žít...

Nejstarší s hlavou Medusí,

svým zrakem dravec i po chůzi,

uměla muže zvolna ssát,

přivábit, hrát si, tisíckrát

slíbit a slovo nazpět brát...

Hra studeného srdce tato

tak skoupá, třpytná jako zlato,

zřídka jen koho zabila.

Však démonicky vábila...

Ta prostřední samý tanec, smích

a nástrah zosobněný hřích.

uměla muže okouzlit.

Však okouzlivši, v cudný klid

se halila, neb byl jí host

jen každý věcí pro radost,

pro nezávazný okamžik

a pro zábavu, chvalný zvyk...

Však třetí byla ještě květ,

jenž rozkvést měl co nevidět...

Ta ze sestřiných prázdných her

stesk cítila vždy v podvečer.

Ta o mužích a slovech jich,

o výjevech a o dějích

jak dítě ještě přemýšlela.

Nešťastnou jakous touhou mřela

tu v pochybách, tu v nadějích...