MŮRA. (II.)

Byl ženich té nejstarší uspán v svůj trud:

ne vyvolen jí, ne odmítnut,

dny kapou mu v srdce týž prudký jed,

a on ho musí vypíjet,

jak Medusa démon poručí,

vždy v kouzel moci a v područí...

A marně hled prosebný, pátravý

šle uprostřed smíchu a zábavy

k své nevěste, ta ke všem stejně

se zdvořile tváří, blahodějně

a chladně, leč k němu víc upiata

má dražší slůvka jak ze zlata...

Tu nevšímán jednou když odcházel,

jak bouře když srdce pročistí,...

jej pocit samoty provázel.

A vytrativ se k schodišti,

šel tmavým parkem k domovu

tíž na srdci, podobnou olovu...

Park temný byl a světla za ním

se smála stromů prosvítáním,

leč on hrou otráven a syt

byl rozhodnut dnes, vše ukončit...

A jak tak myslí, bezů květ

z tmy voní, smysly láká svět,

a palčivěj ta bolí rána

nočními vany dotýkána...

A teď jak slavík v houští kdesi

se rozklokotal na podlesí,

on stane, naslouchá a zří...

Z tmy měsíc cestu ostříbří

a zas, teď zas, ten bezů květ

z tmy voní, smysly láká svět,...

a teď – stín při stezce se zved’.

A jak by chvěl se, jak by plakal

a jak by kýval, jak by lákal...

On přikročil... Zří nejsladší

to dítě, sestru nejmladší,...

květ první když dá růže keř,

slaboučký tak a křehký, věř...

Proč pláčeš, dítě? Tak jí děl,

když přesmutnou ji uviděl...

A cítil horký její dech,

zrak po velkých jak neklidech

žhnul temnem, ňader první puk

se naléval, zdvih štíhlých ruk

a drobných, vláčně tak se nes’

a k bílému se rouchu svez’...

Hle, dítě vzlyká, brvami

plá veliký zrak slzami

a takto dí: Proč lituji?

Proč trpí ti, kdož milují?

A že i ty jsi nešťasten

a že ti zhořknul život ten...

On podivil se její řeči,

líc vzeplála jí do krve...

A jak by vyrostla a větší

tu před ním stála po prvé...

Tož děl a jak by zkoumal dítě:

Ty víš? tak pravil, bolest cítě

své samoty, v níž osiřel,

své lásky, v zrak jí pevně zřel...

Zrak klopíc tak se tiše chvěla,

jak by se chvěním rozzvučela.

Teď pramen vlasů svez’ se s čela...

Nic, nic, jak ptáče počla lkát:

Ty, pane, sestru mou máš rád...

Já kolikrát jsem dívala se,

chtěls hladit ji po temném vlase

a šeptat jí a zasypat

růžemi její věčný chlad...

A to jak děla, cítil on,

v tom dětinný již nezněl tón,

však vášeň výčitky, jež tíží,

zpovědi, jež se k srdci blíží...

Ohromen kouzlem poznání,

ji zří, jak hlavu odklání,

a jak by počala se bát

slov svých, zas dětsky počla lkát:

Mne nikdo v světě nemá rád...

A jak to děla, jal ji stud

tak hluboký. Pak odněkud

šelestem větším stromy vzdychly.

Tu její útěk do tmy rychlý

jak bělavého ptáka let

se podobal. Zmizela hned...

Co ženich temnem pozírá,

štěk’ pes, kdos dvířka zavírá, –

a teď se ticho rozhostí...

A ohromen tou smělostí,

zvuk dlouho slyší její řeči,

a jak by vyrostla a větší

kráčela cestou po boku,

choval ji v duše hluboku...