MŮRA. (III.)

Když druhý večer touhou hnán

šel parkem, jenž květy posypán,

na stezce nikdo nečekal.

Hlas kdesi z lesů halekal...

Ve chvíli ženich v nepokoji

se u nevěsty octnul svojí...

Však zkušeností nekliden,

již včerejší mu přines’ den,

zřel, čas jak míjí jednotvárně,

že lásku zardousil týž stín,

že to, co chtěl zas, hledal marně,

že lhostejný zrak nevěstin

sám volá: líp vše ukončit...

On tedy v srdci taký cit,

ne veden mstou, však chtivostí

cit utopiti v lítosti,

též dokázat klid chladné masky,

neb klíčení své nové lásky,

tam odešel, kde dlela ta,

včerejším snem svým dojatá...

Svět o ní dosud neslyšel.

V té komnatě, kde vyšívala,

jí nikdo hledat nepřišel,

až dnes. A tak se polekala,

že vzkřiknouc zbledla bez hnutí

v podivu, v sladkém ztrnutí...

Vy? ozvala se, sladký hlas

se jarním projihnutím třás’.

Tak přece vy! A složila

své ruce v klín, hra ožila

jí koutky rtů, však velký zrak

se radostí jí přimknul tak,

že nechtíc vidět, naslouchala

a všemi smysly radost ssála...

l jemu zdálo se, že zná

již dávno, jak je líbezná,

jak ženou již a jak se u ní

propadá žal, jak v hloubce tůní.

Leč láska? umíněný host,

se vrací stále v minulost,

k té, která lhostejná a chladná,

jak sfinga posměšná a zrádná...

To dítě milovat by chtěl,

však lásky k ní, ó není, žel...

A přec ho svádí taký žár

a cudnost mladých jejích jar,

a přec ho svádí její rety,

že žhnou tak peklem touhy, klety;

však byl by hřích to, klamat jich.

Hra krásná to, či podlý hřích?

Vyrostlý v ženu sladký tvor

s ním taký vede rozhovor:

Již neodcházej, zůstaň u mě.

Tvé touhy hynou nerozumně.

Má sestra nešťastná a hrdá

vždy šlape city na všecky,

a ve svůj sen, tak sobecký,

se zavírá. Je vždy tak tvrdá.

Nač toužíš, vracíš se a čekáš,

nač doprošuješ se a lekáš?

A petrklíčů držíc hrst,

tak zvolní v pohrdě prst a prst,

ty trousily se zvolna v zem...

Tak zatahuje provazem

mu hrdlo... Krutý boj byl v něm...