MŮRA. (IV.)

A jak v ní žena vyrůstala,

svou mocí bičovat ho znala,

i lásky věrnou bdělostí,

svým kouzlem, vášně vřelostí...

Tu po té touže, která v chlad

se halila a posmívat

si zvykla denně, druhou znaven,

jíž zrak byl láskou rozežhaven,

leč kterou líbal bez lásky

mře hrůzou němé otázky:

zlo vášně stejné jak zlo chladu

a obé vzbouzí pocit hladu...

Tak unaven a tak byl mdlý,

hlas jeho zlomen, uvadlý,

zrak hasnul. Noc vždy nastala

pak dlouhá, jež se smrákala,

chlad zavál z lesních rybníků,

lkal vítr jak hlas vinníků.

Tu v dvorci svém bděl k úsvitu,

svou duši zmatkem ubitu...

A třetí noc a třetí den

když probděl, ničím nerušen,

když nešel k té, jež čekala,

ni k té, jež chladem ho zlekala,

tu usnul divným, silným snem

a oct’ se v světě překrásném...

A taký živý sen měl as:

Hlas té, již vroucně miloval,

jej v zelený háj lákal, zval...

On šel... A náhle její vlas

se na šíj mu a na hruď střás’,

polibek prudce palčivý

mu přenes’ oheň na čivy,

závratí pocit tančivý...

Nuž, přišla’s přece, moje drahá,

v tu jarní noc, jež tolik vlahá...

A tak jak nikdy žhne tvůj zrak,

a dech tvůj vře, jak nikdy tak...

Teď krásná jsi, tvůj zmizel chlad:

Jsi odhodlána milovat?

Medusí černá hlava tiskne

se na prsa mu, oko blýskne,

a palčivá v tom rozkoš jest,

na prsou tíž tu sladkou nést,

co zpívá prudkost jarních míz,

zrak vnořen do pučících bříz,

jichž dálkou mizí lesk i tvar

ve chvění zlatoslunných par...

A jak tu hlavu uchvátí,

jež dusí sladkou závratí,

a jak ji líbá, rukou třímá,

až hrůza bolestná jej jímá,...

a teď... jak zří jí do očí

a v srostlé líbá obočí,

jež jak dva oblouky se klenou,

tou též je líbán, objat ženou...

Teď do krve se přissál ret

pod amulet... a ne již zpět...

Je bolest prudká, palčivá,

až tělo v ohni zemdlívá.

Však nad hlavu a nad vlas její

zrak zří vše hořet zářiveji, –

ó hrůzo slunečného dne!

V pozadí břízek průhledné

kdo jde tam? Sestra nejmladší.

Teď stojí, pláče. Nekráčí,

rukama lomí, v úděsu

zoufá si němě, bez hlesu.

A jak ta hledí postava, –

Medusí hlava přissává

se víc a více, odervati

ji chce, tím pevněji ji schvátí,

nic platno, přissáta je již.

Na prsou hroznější vždy tíž.

Tam... za slzou jen slza kane,

do krve oči vyplakané

zří z dálky slunné do žhava.

Rvát marně, co se přissává?