MŮRA. (V.)

V tom vzbudil se a tisknul prudce

angorskou bílou kočku v ruce.

A jak ji drží, kape z tlamky

jí krev, již ssála. Z oční jamky

dvé očí světelný šle proud,

jak drápky schystány jsou tnout,

hřbet zježen v první zoře vzniku,

srst jiskří slabě při dotyku.

A jak ji s hrůzou drží, zmítá

se celou délkou, sem tam lítá,

tak volně visíc, jak ji zdvih‘

a svírá v prstech usláblých.

Krev potůčkem jak s krku crčí,

žádostí krve kočka vrčí, –

a té se jí též dostane.

Je Můra to a kočka ne.

To Můra jen šle sen tak sladký,

a uspí-Ii, v mžik jeden krátký

vždy změní krásný v strašný sen.

A jak ji držel, bílý den

prosvítal okny. Hřeb chtěl vzít

a ke stěně ji přirazit.

Tu kladivo – hřeb hledá kdesi –

Leč pološílen vzpomene si:

že zabiv Můru, rozdrtil

by tělo s ní a usmrtil.

A cosi hrozného že tuší,

v čí – pozná – Můra bydlí duši,

z čí vyšla asi v nočním čase,

když tvrdým spánkem spát vše zdá se,

on potácí se z jizby ven

svou hroznou tuchou udiven,

vzduch čerstvý lapá, hříšně touží

to zvědět, kdo tak v noci souží,

kdo ssaje krev mu a kdo jest,

jenž z očí angorských zří hvězd?

A v zahradě, jež poblíž je tu,

před hyacintem modrým v květu

si stoup‘ a kočce takto velí:

Ten květ si přijdeš utrhnouti.

A pak ji pouští, rozechvělý.

Dřív, než se mohla rozplynouti,

jak přízrak v keřů hustém proutí

zmizela. Do trav zahrady

pad‘ vysílen a bez vlády.