MŮRA. (VI.)

Jak dlouho ležel, neví ani,

tak v polobdění, v polospaní.

Však slunce dávno žhnulo již.

Den modrý, bez mráčků se lesk‘,

a vše, co zřel, se zdálo blíž,

zvuk, ptačí štěbot, dětí vřesk.

Usedl v trávě, o kmen stromu

podepřen, v tichý jas zřel domu,

na stezek běl a zeleň puků,

na čerstvé svojí ráně ruku.

Chtěl pevnou svojí vůlí bdít,

kdo že si pro květ přijde, zřít.

Leč nikdo nešel, hasla touha,

hodina za hodinou dlouhá

se vlékla, crčící jen spěch

vždy krve zaschnul na prstech.

A slyš... a slyš... To ona byla?

Teď konečně... se objevila

v krajkovém šatě, celá bílá.

to poprv zde v svém životě,

a děs, děs byl v té jistotě,

jak po pěšiny drobném písku

šla, vzhůru hlavu Medusí.

Květ hyacintu v jednom stisku

urvala. Pak se zasmála

v líc, neživou již od hrůzy,

a žhavým probodajíc okem

to tělo, jež tu kleslo bokem,

zpět odcházela štěpnicí,

svůj sluník žlutě křičící

nad hlavou držíc v plném jase

a rozplynouc se v nic v témž čase.