MŮRA

Tma šedočerná domy města můrou rdousí.

Meč ostrý zbojník mráz si o roh domů brousí.

A stromy, mladí starci, vklesli v ulici.

Z nezvěstných oken světla spící nevykřiknou,

k vozům a chodcům potácivým neproniknou,

strašidla sunou se, jen nad střechami spíná

zoufale ruce v pláči paní Meluzína,

ta matka nad osudem svých se mučící.

Tma zvoní, řinčí, chvátá, duní, leká ruchem,

tma prosbou zavyje a protkne srdcem, sluchem,

tma z chrámů varhan zpívá, z hospod vřavy padá,

tma lidi rodí, pokřtí a tma ve hrob skládá,

tvé srdce obklíčí tma šedomodravá

jak bludičku je dusí, s ním si pohrává.