Murillova smrt.

V Cadizském chrámě bratří kapucínů

Murillo skončíl svatou Kateřinu.

Vznešený obraz! snivá žena svatá

se Kristu snoubí, láskou k němu vzňatá.

A zítra sejmou lešení kol sítě

a posvětí ji při mši na úsvitě.

Již tichou nocí žalmy dozvučely,

vše v spánku kol a temny všechny cely.

Jen guardián s tím divým, černým okem

dlí před obrazem v snění přehlubokém.

Vychrtlou tvář, v niž chmura vrásky hloubí,

až po kolena vous bělavý vroubí.

Spletitou přízi sněžnou ruka suchá

za řeči tiché v nepokoji cuchá:

„Zrak neklame, toť její tvář jest bílá,

jež v srdce mé kdys víno lásky lila.

Zrak neklame, toť černé oko její,

v němž lásky dosud vzpomínky se chvějí.

Toť její ret, jenž sta měl rudých květů,

jež líbal jsem kdys v opojivém vznětu.“

Mnich zachvěl se a shrnuv tmavou kápi

dál v minulost se jako v moře stápí.

Zřel mladíka, jak s hebkou tváří jemnou

den lásky jemu v noc proměnil temnou.

Odešla s ním; nadarmo chvěl se v hněvu

a ruce spínal, nenašel svou děvu.

Života sytý, vichrem zrady štvaný

v kláštera tiché vešel potom brány.

Zde ovšem stářím každá zvadla tucha,

zeď kláštera vždy něma byla, hlucha.

Však jeden osten, jednu z žití snahu

přec zachoval i na klášterním prahu:

Onoho zrádce spatřit ještě jednou,

jenž pouť života učinil mu bědnou.

Jej dávno tušil – dnes však před obrazem

pochyba každá uprchnula rázem.

Myšlénka divná v duši se mu rodí –

hrom sírný blesk, – myšlénka skutek plodí – –

Zahrozil rukou; – náhle šumot kroků

se ozval za ním; nadšení zář v oku

sem mistr kráčí, k obrazu se shýbá

a loučí se a tvář světici líbá –

Tu mnich se vzepjal, jako Simson mračný

lešení podtrh’ smrti, zhouby lačný –

A v troskách trámů, ve zvířeném prachu

Murillo stkvěl se krve v zářném nachu.