Muromská korouhev.

Větérci jitřní vanuli

Přes šíré u Kulevdže pláně,

A vzešlým jitrem zplanuly

Kolkolem pole, hory, stráně;

I sám ten Balkan sinavý,

Jenž hrdě do oblak se dívá,

Dnes setřesa plášť mlhavý

Své skraně růžemi odívá.

To vzešlé slunce zbudilo

Vojínů ruských na tisíce,

A leskem svým ozářilo

I moslemínské půlměsíce.

Přichystaná na prudký boj

Dvě vojska proti sobě stála;

Osmanské pluky – jako roj,

A pluky ruské – jako skála.

I rozjedou se Turkové

Co vzteklí po rozlehlé pláni,

Jako když hustí mrakové

Se honí po nebeské báni.

„Allah, Allah!“ zní ze všech stran,

Déšť koulí srší v ruské pluky,

A krev se prýští z četných ran,

Mnohý Rus vydá slední zvuky.

A však tu prudkost outoku

Udatnost ruská odrazila

A nad vzteklostí otroků

Statečnost mužná zvítězila;

Již ruská děla hřímají

Nesouce smrt v ty řady zpupné,

A Osmané se skrývají

Za hory příkré, nepřístupné.

„Ha teď, mé děti, teď je čas,

By seznal Osman mužnost vaši!

Ten vrch tam – než se vrátí zas,

Musí již býti v moci naší!

Muromský pluk, jenž povždy jen

Po oslavě vojenské touží,

K velkému činu vyvolen

Nový nechť věnec si zaslouží!“

Tak vůdce svých vojínů krev

K činům odvážným rozpaluje –

A již Muromská korouhev

Vesele větrem poletuje.

Jonáci švarní chvátali,

Kam kynul vůdce s koně svého –

Již přes potok se dostali –

Již jsou u cíle značeného.

Ha tuť se Iítých Turků roj

Vyřítí kvapně, nenadále

Ze zálohy – nebyl to boj,

Než vraždění to bylo stálé;

Neb kde Rus jeden bojoval,

Deset ho Turků oblétalo,

A čím víc zrůstal vrahů val,

Tím víc Muromců ubývalo.

Však ještě svatá korouhev

Vesele větrem poletuje;

Ač kolkolem se prýští krev,

Reků ji hrstka obstupuje;

To hrstka mládců raněných,

Jenž věrni jí až do skonání,

Nehájí dél životů svých,

Leč jen ten svatý klenot chrání.

I ta korouhev svěcená –

O bída! – k siré zemi klesla,

Nebť již ta ruka zdrcena,

Jenž do bitvy ji směle nesla.

Leč jinoch ruský přiskočí

A s žerdi klenot vzácný strhne,

Kol pásu si jej obtočí

A pak sebou zas k zemi vrhne.

Přes tělo jeho koňstva dav

V divokém tanci dál se žene,

Až on, čas pravý uhlídav,

Se vzchopí z trávy pokrvené;

A k lesu rychle utíká,

On neběží, on větrem letí,

Za ním pak hrůza všeliká

A na sta kulek ve zápětí.

Ach, jinoch na půl cestě skles!

Krev teče z rány otevřené;

Vzchopí se zas – a tuť již les

Nad ním svou hustou střechu klene,

Pod tímto krovem zeleným

Dobrému mládci krev ubíhá,

A před zrakem zakaleným

V obrazech černých smrt se míhá.

Leč ještě jednou povstane!

Procitna ze sna smrtelného

Mne sobě zraky ztrhané –

Co vidí ze zákrytu svého?

O přežalostné patření!

Vidíť on Rusy na outěku,

A Turky v divém nadšení

Co vítěze v nelidském vzteku.

Tu projal mládce zármutek;

On nezpomíná na své strasti,

Ba ani na svůj mladý věk,

Leč jenom na čest drahé vlasti,

A do díla se rychle dá,

Vyhrabav hrůbek – v lůně jeho

S žalostí hořkou pochová

Korouhev pluku Muromského.

A bitva se zas valila

Lesem, polem a šírou plání;

Hra krvavá se končila,

Nepřítel za hory uhání;

Jej v pilném chvatu stíhají

Obratní jezdcové – Kozáci,

A drahou kořist zbírají

Co odměnu po těžké práci.

Co se to tamo měnivě

Z hustého křoví projevuje?

Toť Rus! – a ještě na živě,

Neb k zemi prstem ukazuje.

Hle! zem nedávno zkypřená –

Snad skryl zde kořist drahé ceny?

Ach toť korouhev svěcená,

Orel to ruský zkrvavený!

Zavýskneť carská družina,

A bojovníka půlmrtvého

Vloživše na ramena svá

Nesou před vůdce mileného,

Kdež kořist četná složena:

Turecká děla, půlměsíce,

Zbraň perlami posázená

A jiných ozdob na tisíce.

I zhlédne Děbič, vůdce ctný,

Ten průvod, an se s drahou tíží –

Na žerdi prapor zkrvený –

Upřímo k stanu jeho blíží.

I ptá se, co to znamená?

A uslyšev podivnou zprávu,

Radostí v tváři zčervená,

Velebě ruskou čest a slávu.