MŮRY.

Když vosí báně přestaly se chvěti

a noční únos jakž takž prozrazen,

ze žlabů skal lkal vítr vypuzen

jak pod vodou zpěv pohrobených dětí,

když temné pánvi, v níž se stříbro smálo,

lakomec chystal spánek do hlíny,

kde bahno hříchem dusíc rostliny

pod bublinami plynů usínalo,

tu jemné můry, o nichž nevíme,

se znakem smrti vrátily se z honu

a chtíce usnout v květech svadlých tónů,

se motaly po hrobech touhy mé.