Musa.

Chudá jizba, holé stěny,

malé okno stkví se ledem.

O rám jeho podepřený,

trpký úsměv na rtu bledém,

hledí básník v šero noci.

Plná kouzla, tajné moci,

záře luny v okno padá

a na jejím proudu zlatém

kmitavé sny plují chvatem,

naplňují prsa mladá,

v bledé čelo, snivou duši

křídélkoma lehce buší.

Náhle v jasném kruhu světla, –

snad že s temna nebe slétla, –

kde se vzala, tu se vzala,

jeho Musa stojí před ním.

Jak se mění jizba malá

jejích zraků hledem jedním!

Odhrnujíc vlasy tmavé

měkkou dlaní s jeho čela,

jako děcko usmívavé

šeptá mu: „Jsem tvojí zcela!

Ó, pojď, milý! noc je tichá,

v sen upadla lidská pýcha,

bdí jen strasti v ňadrách lidu.

Bez naděje, bez poklidu

srdce jeho sotva bije

a jho těžké hlavu tísní. –

Ó, pojď milý! Zvučnou písní,

svatým lékem poesie

utišíme jeho žaly,

jiskru, která v prsou dříme,

v jasný plamen roznítíme,

křídlo ducha, které spjali,

silou orlí vzlétne vzhůru,

ke svobodě do azuru! – –

Ó, proč mlčíš, druhu milý?“ –

A svůj loket sněhobílý

kolem jeho šíje klade.

S bolným vzdechem básník volá:

„Zima vešla v srdce mladé!

V prudké bouři neodolá

nejkrásnější naděj moje!

Marně těšíš! bol se množí,

všude skály, všude hloží!

Vidím supů černé roje,

kterak víří nad mou skrání. –

Ó, tvůj pohled usmívavý

nezažene lačné davy,

moje srdce nezachrání!

Proč tvá ruka slabá, měkká

podává mně vavřín třpytný,

když jen nouze na mne čeká

a hlad číhá neodbytný?

Zda-li možno žíti dále

v marné práci, neustálé? –

Taký život nemá ceny!“ –

Náhle chopiv ruku její:

„Pohleď!“ volá rozechvěný,

„pohleď, jak se okna skvějí

v paláci tam pana rady!

Co lid může podati mi

s pověstmi a zpěvy svými?

Sám umírá bídně hlady,

neuzná tě, Muso moje!

Jinam zajdi. – V sály třpytné,

kde se proudí zlata zdroje,

odtud spásy hvězda svitne!

Ó, jdi, Muso, za tou září

do paláce pana rady!“

Zamlčel se básník mladý.

Po bělostné její tváři

slza velká tiše splývá. –

„Jdi!“ on káže. – Kloníc hlavu

odchází, tak vábná, snivá. – –

A hle, stojí v hustém davu,

v lesku světel, v záři zlata,

v cinkot peněz ódou zvučí

v rukou její lyra svatá. – –

Víno šumí, hosté hlučí,

vše se diví božské kráse,

všechno kolem chválu tleská.

A pan rada usmívá se,

šeptá k ní: „Ó jak jsi hezká!

Za tvou píseň milou, něžnou

odměním tě ryzím zlatem,

oději tě drahým šatem,

na Parnasu budeš kněžnou!

Nesmíš poznat hladu tíseň. – –

Avšak jednu ještě píseň

zapěj, prosím! k slávě moji.

Poslyš –“ jaksi v nepokoji

její ručku pevně chopí

a své oči skromně klopí. – –

„Dvacet zlatých předevčírem

dal jsem chudým. – O tom začni!“ –

Musa pěje. Hlučným vírem

sbíhají se hosté lační.

„O jak libě struna zvučí!“

všechno jásá: „Hodna ceny!“ –

A pan rada opojený

bere Musu do náručí. – – –

Zatím básník čeká s touhou.

O jak je mu noc ta dlouhou!

Tu konečně jitro svítá,

povzdechem je mladík vítá. –

Kde se vzala, tu se vzala,

jeho Musa stojí před ním.

Ó, těch očí bleskem jedním

jak se mění jizba malá!

Úsměv hraje v její tváři,

vlasy, šíje, roucha drahá,

ryzím zlatem všechno září.

Mladý básník plný blaha

sladce šeptá klesnuv před ní:

„Mám tě zase! Nač mi zlato?

Jasným okem na mne shlédni,

to mi stačí!“ – Musa na to

se smíchem mu odpovídá:

„Bláhové jsi věru dítě!

Zapomněl jsi, co je bída?

nadšení lesk nespasí tě,

a sny tvoje mrazem zhynou!

V marné práci, neustálé,

nechci věru žíti dále.

Nebudu již mříti hlady, –

komornou jsem pana rady!“