Musa dolorosa.

Smutný kraj jak velká rakev,

ticho, nikde hlesu ani,

a to nebe tmavé jako

těžké víko padá na ni.

Časem pouze prorve temno

rudý blesk – to požár řádí,

skáče krajem, hltá chýže

a zas dále světem pádí.

Jeho ostrá zář jak prudká

hříva šlehá nebes krovy,

jeho praskot – řvaní šelmy,

jež si po svých lupech hoví.

Sladkou vůní lidské krve

spilí havrani a supi

beze strachu vláčejí si

sterých mrtvol zryté trupy.

Černá zem již tolik pila

drahého žil lidských vína,

na déšť nebes, rosu noci

že si ani nevzpomíná.

Kolem všude šibenice.

Ramena jich tuhá, pevná

praskají pod tíží mrtvol

a se bortí tvrdá břevna.

Divné, proklaté ty štěpy

větve svoje k nebi týčí,

a tam vzhůru, do daleka

o strašlivou pomstu křičí.

A tím krajem v hávu z žíní,

s trním kolem bledých skrání,

s dýkou v srdci, v černém oku

šílenství a hrůzy plání,

přes ty trosky, stohy mrtvol,

louže krve, hroby, rumy,

s křikem v hrdle, s krví v ústech

jež ten děsný výkřik tlumí,

na smrť mdlá a vysílená,

v divokém a hořkém pláči,

se sbortělou harfou zvolna

naše Česká Musa kráčí.