Musa.

Pod skálu usedla si zamyšlená.

Byl v sklonu den a stromy se juž tměly.

Ty sivé oči její v dálku zřely,

laň u noh se jí pásla ochočená.

A věnec, v kterém slední květy mřely,

si sňala s hlavy, vedle pohozena

ve trávě píšťala... Ach, přes den celý

být Musou, kde by ráda byla žena!

Svět antiky se před ní v mlhu tratil

a sama cítila, jak doba nová

se hrne sem, jak v oblacích to duní.

Kéž nový svit by skráně její zlatil,

kéž by jen mohla najít pro ni slova,

a zůstat věrna mrtvých květů vůni!