MUSÉE DE CLUNY. (II.)

Nad rudou zavřenou branou

divoké víno těžce v pletencích dlouhých visí.

Slzavé krůpěje kanou

po listech, deštěm rudých.

V nádvoří, zvučný v pršce, zprudka se zved’ hlas čísi.

V dlážděné síni, kde letmý,

vláčný a nyvý soumrak dešťový nyní chodí,

sesterské madony s dětmi

u svojích sloupků stojí.

Francouzská úzkou ručkou družku svou žehná příč lodí.

Tiše se uklání druhá.

Zvyšujíc pravý bok, tak nadpírá tíži děcka,

jež směje se na svého druha.

Od břehů Innu přišla,

touží a zvyká; pyšna dítětem září všecka.

Mile se s výše své dívá

ta, jejíž svatost della Robbia snivě shnětl.

Madona-panenka snivá,

zdivena v anděl kůru.

– Líbejte hoška mého, dobří, by rost’ a kvetl. –

Ví-li – (teď kráčejí spolu),

srdce jich všech že jedním osudem v jedno skuta?

Stoupají po schodech dolů.

Nevinné žerty si tropí

z Davida na obraze Michala Wohlgemutha.

Před rudou zamčenou branou

musí-li nedočkavý návštěvník zastaviti,

bláhové představy vstanou.

V deštivém zimném ránu

dětinný přelud mírně náhradou slunce svítí.