MUSÉE DE CLUNY. (III.)

Vcházím jak nesmělý milenec? Jak nedobrý syn?

Kajícník? Radostný?

Jsem v lese? Nevím. – Jsem v městě? Nevím.

Jsem rád.

Dokola jsou krásné věci.

Krásné sochy.

A staré brány.

A oltáře staré.

A roztodivný břečťan.

A stromy.

Jsem rád a vděčen.

A je ve mně prosto jak ve vesnické kapli.

Tu bázlivě pravím: Rozumím.

Nevím však, rozumím-li.

Řeknu tedy: Odpouštím. –

– Čemu? otáži se v zápětí

a směji se.

Ano, směji se – a můj smích je bohulibý.

Nitro mé je prosté

jak stěny vesnické kaple.

Dokola jsou krásné věci.

Staré věci?

Neodpovídám.

Za mříží je hlučno: lidé, vozy – den!

Všichni pospíchají, neboť všichni jdou po práci.

A já?

Zahálím? – Zahálím!

Ne! Nenene!

Je třeba milionu lidí, kteří by stále jen říkali:

Dobrý duch stvořil svět. –

Jsem rád a vděčen.

A je ve mně prosto jak ve vesnické kapli.