MUSÍ!

Byť strom si řekl desetkrát:

Já nechci více květem vzplát,

mne příliš rvala vichřice

a cuchal déšť a vánice,

a kámen mnohý sněť mou ranil,

a nikoho tu, kdo mne bránil,

já nechci kvésti nevděčníku –

přec musí v prvním jara mžiku

a v květu svítí jako dřív,

jsa světu kol a sobě div.

Byť básník řekl desetkrát:

Víc ruchem tvůrčím nechci vzplát,

mně příliš rvali jméno, česť,

mé mlčení buď jejich trest,

mne každý, kdo šel kolem, ranil,

a nikoho tu, kdo mne bránil,

já nechci tvořit nevděčníku –

přec musí v prvním tvůrčím mžiku

a písněmi plá jako dřív,

je světu kol i sobě div.

A byť by svět řek’ desetkrát:

Tvé květy, plod tvůj nechci brát,

dej násilím je nebo rád,

kol tebe půjdu v duši chlad:

strom pokvete a básník bude

dál tvořit; časem dítě chudé

si pod strom sedne a plod zvedne,

a při té písni kdos přec zbledne

neb zardí se. To stačí stromu

i básníkovi, žít jen tomu.