Muška.

Mám starou lyru, leží pohozená

tam v koutě mlčíc, ani nezastená;

mám chmury na duši, a od těch dob

má lyra ztichla jako hrob.

Jen jedna struna na ní osiřala;

ty druhé, jako by si vlasy rvala,

ty visí strhány a lehly v prach,

a na nich rdí se rezu nach.

Jeť tlustý pavouk dědicem mé lyry,

ten sedl na svůj majetek pln víry,

že moudře určil jej tam pánem los;

hle, líp než já tam přede cos.

On utkal jako z kmentu hebkou roušku,

kus mistrovský to, vtipu svého zkoušku;

však na tom přestal, v klid se usadiv,

a prachem zčernal jeho div.

Teď pavučina lyru halí v smutek,

a jak by propadlý byl písek sutek,

již na vždy zdá se němé smrti v lup

mé lyry bezživotný trup.

Jen černý pavouk tam, ač beze hnutí,

ten žije dál a černé plány kutí,

a muška-li mu v sítě zaletí,

i ta je smrti obětí.

Však někdy muška na strunu tam vrazí,

ta zachví se a zazní, až to mrazí,

a duchovitý, divný její hlas

v mou paměť zvučí zas a zas.

Jeť duch můj roven mrtvole mé lyry;

ty slabé struny sladké, mladé víry

v něm pukly, – zbyla silná, jediná, –

ta česká, vroucí, dětinná.

Však na mé duši jako na svém trůnu

si pavouk sedl, opředl mou strunu,

tu plnou, hlubokou a sváteční, –

a tkal jí závoj smuteční.

I sedí pavouk posupný a tmavý

a číhá na kořisť jak démon dravý,

až zabloudí-li v jeho předénka

snad hloupá muška – myšlénka.

I čekal pavouk v zasmušilém studu,

až muška v síť mu vlétla v slepém bludu,

a tetelíc se než tam umřela,

jak ze sna struna zazněla.

A její zvuk tak duchovitě vážný

mi v prsou zavolal jak výkřik strážný,

a víc než dithyramby pěvců všech

mě roznítil ten tichý vzdech.

Teď každá, každá muška myšlénková

mi udeří v tu jednu strunu znova

a každá tklivý zvuk ten obrodí,

jenž mému světu vévodí.

Ba jsem již sama muškou v síti jatou

a tepám křídlem v českou strunu svatou,

síť smutku rvu, – čím víc to zabolí,

tím hlouběji to hlaholí.