Mušle.

Kdys mušli starou, valně oprýskanou

jsem vídal v skříni ležet, samý prach;

pruh bílý proplétal skvrn skvoucí nach,

a každým ostnem zářila i hranou.

K ní ucho dáš... Hned šeptem tajným vanou

z ní tiché šumy, jako náhlý strach,

neb jak by srdce měla v útrobách,

a krev tam hřměla vášní nespoutanou!

Já vždy jsem rád, když jako přeludem

to Nic, jímž ona stará mušle hučí,

mi cosi šeptá důvěřivým rtem.

A často, často v srdci divno je mi,

že z mrtvé mušle hovor v sluch můj zvučí,

to často celý svět je ke mně němý! –