muž a vlaštovka

za stolem seděl, hořel nenávistí,

sršely oči, slova vraždila.

jak v kulek dešti, který tvrdě sviští,

nás přikrčené hrůza zalila.

za stolem seděl, zdál se celým množstvím

a praskajícím zdivem přehrady –

za okny mračna s usměvavým božstvím

se přela o své letní nálady.

tu vlaštovka k nám náhle zamířila

jak anděl míru letem spanilým,

ale v té chvíli na sklo narazila,

pod oknem zhroutila se zavřeným.

ten hrozný muž se změnil okamžitě,

vyskočil, běžel, ptáka uchopil,

hladil jej v dlani, celoval jak dítě,

a vlhký svit mu v očích zazářil.

my nevěděli, kdo byl raněn více,

když k otevřeným dveřím s ptákem šel,

zda muž, jenž klopil zvlhlé zřítelnice,

anebo pták, jenž vzkříšen odletěl.

nás vroucí průvan sevřel mlčelivě,

jak samou láskou omládl by svět,

a přece všichni cítili jsme živě,

že muž ten bude chladně zabíjet.