Muž s pekelným strojem.

Konkurent hrozným slečinkám,

jež hrají na piana

valčíky, jež rvou srdce nám,

v noc od božího rána

on ulicemi bloudí

jak duše všemi klatá

a z kolovrátku loudí

to věčné tramtarata.

Chceš veršovati třeba – oj,

ký ďas tě budí ze sna?

To pekelný je jeho stroj,

to melodie děsná,

jíž vrabec už tě mučí,

až duše hrůzou jata –

a dále zní a hučí

to věčné tramtarata.

Nuž opásej se v klidu zbroj

a dej svůj obol tomu –

Však pekelný zní jeho stroj

zas u druhého domu.

Kéž zdřevění mu ruka!

Kéž propad’ moci kata!

Leč dále zní a fňuká

to věčné tramtarata.

Ty o svůj rozum už se boj!

Tvá hlava skorem třeští.

Leč pekelný ten jeho stroj

dál frká, řve a vřeští...

Kéž s hůry pomoc přišla,

ó nebes moci svatá!

Leč dále huhňá, šišlá

to věčné tramtarata.

Nuž probůh, jen se upokoj,

vždyť vše má konec v světě!

Však pekelný zas druhý stroj

už k zoufalosti štve tě

a vříská jako prvý –

bestie z pekla vzatá!

Žluč rozlilo by krví

to věčné tramtarata!

Tak není možná žíti! Hoj,

teď pěkně umři, chceš-li:

kde jaký pekelný byl stroj,

sem v ulici se sešly.

Tys umřel v této chvíli,

dušička k nebi chvátá,

leč nad tebou dál kvílí

to věčné tramtarata.