MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI SPOLU...

Muž s ženou na jednom člunu jeli spolu

a v moře krve, jež přeplouvali, se dívali dolů.

Tam pohřbena včerejší hanba. Však slunce přec znovu vzchází.

Mdlý vítězstvím jsem i porážkou mdlý. Já vesla

hle, pouštím z rukou, páž moje k boku klesla.

Tak ubitý muž. Ty vesluj, člun líně se, bezmocně plazí.

Tu žena pozdvihla vesla, s nichž krve proud provázkem crčí,

a vzepřela o přídu nohy. Hned člun, jenž na místě trčí,

se pohne, se rozhoupává, než dá se za cílem v běh.

Tak silné měla paže, tak myslivé, vysoké čelo,

zas předhonit rozhodnuta, co muže uvláčelo

a na kvetoucí s ním vystoupit zemského štěstí břeh.

Muž s hrůzou zře dolů dí k ženě: Tam, zrak můj kam do šíra patří,

jsou hřbitovy nezvěstné dětí, synů i dcer a bratří.

Toť oběť má za svobodu. Byl na nůž dvou soupeřů boj.

Jen zpola věřila žena a s uvolněnou paží

jak brázdila vlny, ji myšlenka družného soužití blaží

a v shledání po letech vzkřikla své žensky rozhodné: hoj!

A na dně člunu mrzkou tu jeho kořist, kov, hlínu

jak sčítala si, vše raděj by hodila do bezdna klínu,

tak malicherným se vše zdálo, – muž nevydech’ ani hlásku...

A takto hlas její zazvučel nad vlnami směle:

Já nevím, co přinášíš světu pro slávu dobyvatele, –

leč věz, teď pomohu ti zas lidskost dát světu a lásku...