Muž v poslední den svých přání.

Již blahostná se blíží chvíle,

tak dlouho úzkostlivě kýžená,

kdy mne i Ji ve slučbě přespanilé

s rozkoší láska v náruč pojit má!

O slétni, dne, o slétni se své dráhy,

jenž stojíš ještě mezi mnou a štěstím mým!

A slunce! zavři oko svoje záhy –

ty's krásné jen, kdy usínat tě zřím!

O vzhůru, noci! na svém voze hvězdném

v měsíce průvodu se vzhůru vznes!

By kynulo ti, mně co kyne dnes,

ty schvátila bys oře v kvapu rychlojezdném!

Co v mládí bujném, v roztoužení bezdném

jsem o slastech a o požitcích snil,

to ztělesní se všecko za příštích už chvil –

to vše, ba mnohem víc! – Ó luzné vidiny

těch dob! Vy snové obraznosti!

jen drážděte mých ňader hlubiny:

dnes – dnes již stanete se skutečností.

Dnes vámi napěním tu číši valnou,

z níž neúkojnou žízeň, věčně palnou

jsem hltal druhdy chvatem šíleným,

dnes vámi číši onu napěním,

a povznesa ji, zahledím se v ni,

až chtíčem mocným rtové zplamení.

A byť již z tělesné duch prchal skrýše,

já pozvednu tu číši slastí výše

a budu píti – nechť se pÓly boří,

nechť oheň pekel v patách za mnou hoří,

nechť zem i nebe rozsype se v prach a dým –

živť bůh! já číši tu až na dno vychýlím!