Muž ve skále.

Ó duchu, nezalkej ve prsou tvrdých skal,

když sedíš zakletý a vidíš v širý svět,

co bolu vykvétá, co okamžik ho dal,

tvá ruka nechvi se a nerozpaluj hled.

Ta země musí lkát a plakat musí zem,

noc zajde neblahá, smích vzejde východem.

Když ruka na meči spát musí a zas spát

a vidět srdce tvé ty křivdy a ten stesk!

Když musí viděti milenců chudých řad

a dívky spoutané, co přece očí lesk

tak mají čarovný, ret zpěvný, libý dech,

hruď hněvem nechvi se, máj v květných přijde snech.

Hle, zdravé útěchy co přišlo v tvrdost cest,

nám apoštolů vstříc prostičký vyšel mrak.

Je luna útěchy, je zaslíbení hvězd

a vavřín dokvétá ve stínu pro náš znak.

A k tobě, zkoušený – zři v dáli světla pruh –

již anděl přichází, tne v pouta – a tys bůh.