MUZIKA.

Hospoda dnes, jak ji víska

o posvícení jen vídá:

okénka se lesknou nízká,

podlaha je jako křída,

černý jindy strop i stěny

osmýčeny, vybíleny,

okénka i dveře dvoje

krášlí věnce z čerstvé chvoje,

až to srdce v těle jásá.

V jednom koutě mužská chasa,

mnohý z hochů šilhá stranou

v druhý kout, kde na vybranou

hezkých, smavých dívčích tváří;

za stolem si hospodáři

pilně hasí žízně plamen;

na lavici kolem kamen

vyšňořené panímámy,

samá kmotřička a teta;

pod stropními skoro trámy

muzikantů trůní četa,

aby měli dosti dechu,

před každým je pivo v plechu;

z návsi zvědavě se dívá

okny mládež dovádivá.

Všem teď zajiskřily oči:

klarinet dal k tanci heslo,

jež se k houslím, trubkám neslo –

již se párky v kole točí.

Hle, teď chasník skočil v kolo,

mrknul švarnou na sousedku,

výskl, hodil na stůl pětku:

„Páni muzikanti, solo!“

Párku švarnému v tu chvíli

tanečníci ustoupili,

nedlouho však zahálejí,

zas už víří všichni v reji.

S chutí nyní ještě větší

skřípou housle, trubky ječí;

vědí, do rána že ještě

zlatého se nadít deště.

S ohněm starý basař hude,

který brzy hráti bude

k tanci generaci třetí,

basu řeže po paměti,

nedbá ani na partesy.

Nu, čtenářko, skočíme si?