MUZIKANT.

Tak náhle rozlétla se ta zvěsť po vesnici,

že zemřel muzikant, jejž každý dobře znal;

měl ještě po smrti své housle ve pravici,

když brali mu je, vzdechly – to on zasténal.

Byl všechněm, co ho znali, milý, zvláště dětem.

Byl stařičký už – nevím, kolik čítal let,

však hlava prokvétala stříbrným mu květem,

a brada jeho byla jeden bílý květ.

Byl sirota to, matky svojí neznal ani,

a otec jeho – nu, nač o tom vyprávět’?

Byl jeden z těch, jichž lidé šťastnější se straní,

byl jeden z těch, již přišli pouze k bolu v svět.

My „svým“ ho zvali. Od chaty šel k chatě časem

a na své skřípky smutné, nyvé písně hrál,

též přizvukoval k tomu někdy slabým hlasem,

a dostav almužnu šel volným krokem dál.

A zástup dětí – radosť plála v každém líčku –

šel za ním bez únavy celou vesnicí;

když obešel vše chaty: „Zahrejte nám, strýčku!“

vždy děti prosily ho s tváří zářící.

On zahrál jim vždy píseň, nejkrásnější asi,

že srdéčka se chvěla v hrudi dětí těch,

a sám měl při tom slzou porosené řasy.

Když dohrál, setřel slzu, usmál se a vzdech’.

Pak dlouho nebylo ho zříti po okolí – –

Až včera náhle o něm přišla smutná zvěst,

že leží bezduch na souvrati mezi poli;

tam vzkřísili ho stěží, dnes již mrtev jest!...

„Náš muzikant už zemřel!“ letí po vesnici;

vždyť každému byl milý, každý měl ho rád,

a děti, co jsou větší, slzu mají v líci

a vespolek se ptají: „Kdo nám bude hrát’?“