MUŽSKĚ HOŘE

Ležíš v mých snech pod jasanem uprostřed anemon, vřesu a kvítí

smyslů mých zázrak, mystický taj, tajemství hmoty, jímž mohu se spíti.

Dychtivý čmelák, opilý živok, křižák, jenž bezmeznou tkání

osudů, věcí, pocitů, tuch, horstev a plání

hvězdami, prostory, vesmírem, oblaky, blátem

na svatbu záhadnou spěl, šíleným pobádán zmatkem a chvatem,

by všeho se zřeknuv, v tebe, střed země, mohl se vrýti,

a v bezmezné touze, horečném snu ukojen býti.

Svých bělostných údů, oblých a úlisných lačnící spleť

s kořeny stromů v zárodky prsti rozkládáš teď,

lahoda klíčení, dychtivost dozrání, tělesnost plodu

v každém tvém pohybu láká a spaluje v trýznivém svodu,

nervy mé roztíná, srdce mé bičuje, smysly mé jítří

pro jeden okamžik všechny své vydati výboje zítří.

Nahá a nestoudná, sféricky hudebná, v souzvuku svalů

lidskou mou důstojnost brutálně rozdíráš v zvířecím žalu:

vzepiat se a jediným výtryskem zahrnout tělesnost tvou

bez zbytku, bez stopy v nezměrnou dychtivost svou!...

Zrady té tužby! Jak je to možno! Nádherný sen

kosmické extase, věčného splynutí úskok jest jen!

Jak je to možno: milovat, dychtiti, vroucností mříti –

a z náruče milené vystydlý člověk zase jen zbýti!