MUŽŮV ZPĚV.

Zemitě těžkou, mračnou vůlí

svůj podstavec, svůj piedestal,

svůj balvan z granitu a žuly

si tešu, abych pevně stál.

O hlavu nižší, přitulena

jak v nové knize k listu list

milenka bílá, družka, žena,

obdivnou láskou prosvětlena

jak vroucí modlitbou.

Levici kolem jejích boků

ochranně, hladně, jemně,

pravici vzhůru v slunnou dál,

na vzdor všem smutkům, tíhám

jí zdvižen – zdvihám,

pokorný sluha ženy-země,

snů, králů, bohů král.

Dni, noci, roky jdou.

Psi mokří vichřic vyjí,

psi rudí žalů, běd.

A siné blesky bohů

častěji, častěj bijí

do skály, do ostrohu,

v balvanu mého kruh a střed.

Zažehnut jimi tím víc planu

ji, sebe urvat od balvanu,

vytvořit, vynést nový svět.