My a děti

Jsme stáda rozpadlá, shořelé stěny,

domovy v nenávist se měnící.

Za hříchy otců děti jako pěny,

jsou jako stromky z půdy vyvráceny,

kořínky v suché prsti klíčící.

Svým bičem nezkrotí, nesrovná stáda

zbrocený krví rudý apoštol,

čas lásky přijde, v cestu jež se vkrádá,

květ krve na dlažbě jež družně svadá

z těl utracených, které hnijí kol.

Pak vstane láska. Znepřátelená zas spojí

rozběhlá stáda. Pastýřova hůl

jí v ruce v jarech neoschne a v znoji

jak stříbrný tón včel když v slunci stojí,

tak magnifikat zpívat bude vrch i důl.

A pak... Ty drobné, moudré naše děti

nám odpustí a v krásném souzvuku

je uslyšíme družné zpěvy pěti,

až bratrsky si budou rozuměti

v světovém kole držíce se za ruku...