MY A TY (I.)

My ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,

my hřebci cválající, proti voji voj,

jak samčí parohy v boji a umírání

do sebe zaklesly bodáky, zbroj a zbroj.

Tam krve praporec se rděl jak v býčí šíji

a puklý měch byl mokvající břich

a jako parohy, které se drtí v říji,

praskaly pušky v lesích dalekých.

Dalekých léčí jsme byli zvěří štvanou,

dalekých arén vířili jsme prach

a v dálných domovech se ztrátou oplakanou

v nových jar vůních bledl krve pach.

Vy chladné dálky, tůně zapomnění,

v nichž ten, kdo odchází, jak stín se rozplývá,

propasti bolesti, která už bolest není,

kam život pohřbívá svá těla neživá,

modravá hrázi cizích hor a lesů,

jež těm, co zůstali, požáru skrývá zář

a očím toužícím zrak plný muk a děsu

a tváři kvetoucí umírající tvář,

kdo zastře příští touze muka příští

splývajícími dálek závoji?

Vypálený zrak touhy v spáleništi

nemá slz pro ty, kdo jsou po boji.