MY A TY (II.)

Náplasti chladivá ty prostoru a času,

vždy zhojila jsi, co meč rozerval,

my ještě naslouchali bolesti jak hlasu,

my, kteří znali v dáli stesk a žal,

leč ty, mé dítě, svědku nových dění,

nepoznáš touhy, stesku, lovu vzruch,

nebude pro tě krásy v utrpení,

až vraždou začpí domova sám vzduch,

až na sám prah, s kterého hledíš v nebe,

s pochodně války skane smolný škvár,

až vzplane dům a věci kolem tebe

pohltí žár a všeho smysl, tvar,

až ty, mé dítě, s dvojí strašnou lící,

půl oběť a půl pomsty lítý běs,

jak cherub nad zbořeným rájem bojující,

plamenným mečem mávneš do nebes,

ne lovec už revíru vzdáleného,

ne štvaná zvěř, ne bludný dobrodruh,

leč orel hnízda vydrancovaného,

zřícených nebes rozhněvaný bůh,

až nad mraky, které se nesesuly,

všech krovů křídla šlehnou oblohou

a v moře vzduchu, do vln, jež se vzduly,

stará loď vlasti vryje brázdu svou,

ty čistá stráži nadoblačných plání,

mstiteli němý rozdrcených hnízd,

my ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,

ty uslyšíš jen meč, svých křídel ostrý svist.