MY ČEKALI JSME...

My čekali jsme na vás bez ustání –

jak za dnů zimy, plných soumraku,

kdy vítr s hor k nám závoj sněhu shání,

čekáme jaro, plné zázraků

a oživujícího usmívání.

My čekali jsme na vás dny a týdny,

když zrno zlaté v zem jsme vkládali,

když probouzel je úsměv slunce vlídný

a živily je deště přívaly,

i když se klasy smály v kraj náš bídný.

My čekali jsme na vás dny a léta,

již dětmi ždáli jsme, že přijdete,

že s rukou sejmete nám pouta kletá,

květ volnosti že z niv nám vykvete

a po otroctví navždy bude veta.

A ve snech junáckých jsme zalétali

k vám za hory a stále toužili,

a stále v naše planiny vás zvali,

jež potem jsme a krví kropili

a na nichž mnozí steskem umírali.

A dětem jsme pak o vás vyprávěli,

že přijdete jak po noci jde den,

jak jaro po zimě jde v květů běli –

a že se splní dávných časů sen,

že volným, svým zas bude kraj náš celý.

Ač sněhem naše zbělely už hlavy –

my stále byli plni naděje,

byť kraj náš mrak zaléhal popelavý,

že dočkáme se, až se oděje

zem naše zlatým sluncem vaší slávy.

I čekali jsme, stále připraveni,

by chleba bylo vaše pro čety,

by vína bylo k bratří napojení,

až přijdou skončit osud prokletý,

tmu noci změnit v bílé světlo denní...

A vy jste přišli! My přec dočkali se!

Co dětem otec kreslíval a děd,

když sedali jsme k hořkých darů míse,

jež udílel nám život plný běd –

to zasvitlo teď naší hlavě lysé!

Vy přišli jste, ó bratří, vaše zbraně

bouř přinesly, jež vyčistí náš vzduch;

až mine, slunce svitne v naše stráně

a nového z nich vzejde žití ruch...

Buď za to pochváleno jméno Páně!