My celým žitím kráčíme jak slepí

My celým žitím kráčíme jak slepí

a výkřik náš je výkřik dítka v spánku,

duch úzkostlivě chví se v lebky stánku

a my svých činů slepujeme střepy.

A míníme, že palác velkolepý

jsme budovali ducha při kahánku,

že z mramoru jsou věže, z žuly sklepy,

leč v prach vše klesá v pravdy prvním vánku.

Vše kácí příroda, co člověk stvoří,

co hlavou vymýšlí a rukou hněte

vše nenávidí, podmílá a boří.

Vždy volá k nám: Nač budíte se? Spěte!

A vůkol nás vše zatím v dýmu hoří...

Proč dále potácíš se, shnilý světe?