MY CESTUJEME S BOHEM.

Na staré sny vzpomínám zas,

to barev, zjevů vichřice,

a hlava má je těžký klas

v magickém světle měsíce.

Dost humoru a více hrůz,

leč nad vším vládne starý vůz,

kejklíře vůz.

Den klonil k západu se již,

když do vesnice naší vjel,

kůň jeden velkou táhl tíž

a únavou se celý chvěl.

Pod kůlnu krčmy zatažen –

A brzy panstvo vyšlo ven,

ba, vyšlo ven.

Vsí hřímal buben za chvíli

a mládeže již nastal shon,

vždyť, jak se večer nachýlí

a „Zdráva’s buď!“ odklinká zvon,

se začne s pimprlaty hrát.

Kdo na vstupné by chtěl se ptát?

Dej, co chceš dát!

S vesnickou tenkrát mládeží

jsem v první řadě dětí stál

a hleděl, jak se v soutěži

rval s Kašpárkem pan principál.

Jak v posled Fausta sebral ďas,

v smích dětí vpad’, až dům se třás,

Mefistův bas.

Já na dvůr vyšel mezi tím,

vůz tměl se v stínu kolny skryt,

mne lákal blíž, Bůh sám ví, čím,

já musel blíže k němu jít:

V okénku malém svíčky zář

a nad ní dětská, útlá tvář,

tak sladká tvář!

Já postřeh’ stůl i postýlku

a v rohu jizby kamínka

a bílou viděl košilku

jí zvolna sjeti s ramínka.

Čtla v jakés knize, nevzhlédla,

tak smutná byla, pobledlá,

tak pobledlá!

A v duši mou pad’ celý svět

mně neznámý až posavad,

nad vozu dveřmi tu jsem čet’,

kam z okna mdlý se reflex klad’:

„My cestujeme s Bohem.“ Tmou

to plálo zlatou literou,

v noc plálo mou.

V tom principálův drsný hlas

mne vytrh’ náhle z dětských snů,

do krčmy já se vrátil zas,

však v obzor dlouhých příštích dnů

se podivný vryl nápis ten.

Můj bouřil klid, můj plašil sen.

Ó, divný sen!

To leta již, ba, skoro věk.

Však v snu zřím kejklířský zas vůz,

v něm dívčí tváře profilek,

pln stesku, smutku, mdloby, hrůz...

Ach, dítě! Čísti v žití tvém!

Co všecko chcem’, kam všichni jdem’,

jak vše je snem!