MY CHCEME BÝT!

My chceme být! Jsme k žití zrozeni,

a právo k žití sluncem na nás plane!

Ať v jedinci, ať v silném plemeni:

to právo zhřívá srdce v mocný žeh,

a v jeho slunce zlatém plameni

čte sliby žádnou mocí nezalhané

svým orlím zrakem duše starých Čech.

Nám vžíhá samo slunce ohnivé

v hruď plnou žití zákon, právo naše!

My chceme být! to žití zářivé,

vzduch, světlo, volnosť, vše nám sálá vstříc

a v život volá touhy žíznivé!

Mrak plačtivý, nás jako děti straše,

nám skrývá marně božskou slunce líc.

Dech náš jest též dech lásky pro život!

Pud vášnivý, pud žít, v nás nelze zdusit!

Ten pud, jenž broučka žene ve klopot,

dav k obraně mu křídel pevný štít,

on lidstvo, národy, jich krev a pot

všech obětí, všech zápasů zve zkusit;

on chtíti nutí nás, – my chceme být!

Být chceme tak, jak vrozeno nám být,

jak nám to v krvi hárá, v srdci buší,

jak v naší mluvě chce to znít a vřít,

jak v našem duchu se to pramení;

své dějiny, své otce chceme ctít,

své půdy hájit, a svou vlastní duši

dát dětem v odkaz, v rodu znamení.

Být prahne i ta muška lapená,

být prahne národ u vítězoslávě!

Své bytí bránit – hybně plamenná

to jiskra tvůrčí, z přírody to žár,

moc světovládná, v lásce vtělená,

v snech slávy, v nadšenosti světlém hávě,

všech činů vznik, všech věků vzlet i svár.

Toť prvý zákon, vzruch i blaženství,

toť první všeho lidstva povolání,

všech plemen zápol i jich rovenství:

být, zhynutí se vzpírat, sobě žít!

A mrou-li chabí, získá prvenství,

kdo nejvíc chce a kdo se nejvíc brání!

Kdo zbrání nám se bránit? – Chtějme být!