MY DVA

My dva

uprostřed všech těchto zbytečných lidí

na sebe hledíme.

Osud

k nám těžce promluvil...

Víc, nežli miluje, nenávidí

těch, kdož v napětí lidských sil

po velkém volají zaslíbení!

Víš, že jen v nesmírných bolestech dosud,

v bezměrném utrpení

na této hvězdě zádumčivé

od věků lidské se rodilo štěstí?

Víš, že jsou oči závistivé,

jež velkého světla nemohou snésti,

velkého jiskření lásky?

Víš, že jsme nyní sami a sami?

Uprostřed všech těchto zbytečných lidí

na sebe hledíme:

Květ – zázrak – nebesa otevřená!

A já jsem jen muž a ty jsi jen žena,

z rmutného moře lidských běd

veliká sudba vyvržená

na ostrov věčného jara.

Jiskra boží, roznícená

pravěčnou silou, kdy dala se v let

kosmickou pouští, by nyní vzplála

na našich rtech!

Víš, že už nejsme sami a sami?

Pozemské bídy kol povolil kruh,

věčnosti dech

srdci nám prošel, a víme: je s námi

spravedlivý Bůh!