MY JSME NAŠI VALAŠI.

Zpívaje, šel jsem – žebráček, zpěváček,

přes lesy za Radhoštěm s bílou kaplí,

hoj, po Valašsku hvozdném, salašnatém.

A že mne staré nohy zabolely,

uřízl jsem si v lese sukovici.

Když jsem si ale s doubku kyják řezal,

v zad zaskočil mne četník se šišákem,

vzal za límec a zatřásl mnou: „Lumpe!“

Tož tak? Já lump? A čím je baron Popper?

Já jenom hůlku, on si rube lesy!

Kam stoupne on, tam tráva nevyroste!

Což nevidíš, jak drancuje a plení,

tak nakvap, jako zloděj před svítáním?

Slyš, buší sekery a fůry praští

a parní pily řežou ve dne v noci.

Za deset let sem zbloudí folklorista

a řekne vážné dámské společnosti:

„Zde bydlívali Valaši, lid dobrý!“

Jen ostré skály budou trčet k nebi

a spoustou budou hrozit celé zemi...

Tak rozkládal jsem strážci společnosti,

až do rožnovské šatlavy jsme došli.

Já – lump – bdím na pryčně a pláču.

A židák Popper? Ten je pán a baron.