MY JSME SE JIŽ DÁVNO ZNALI...

My jsme se již dávno znali,

což já vím kdy, drahá duše?

Bylo to kdys nazpět v dáli,

kam se vracím v temné tuše.

Vím, i ty se v čas ten vracíš,

když se hlava k ňadrům sklání

a ty s duší svou se ztrácíš

v zamyšlení, v zadumání.

Vzpomínáš, jak tehdáž bylo,

duše tvá se dávnem zpíjí –

před tebou je všecko bílo

od růží a od lilijí.

Ňadra dmou se těžkým vzdechem,

oko patří do daleka –

ale jenom temným echem

hučí dávných věků řeka.

Tak, až naše dny s ní splynou,

v jiném světě, v jiném čase,

každý podobu snad jinou,

setkáme se, duše, zase.

V oči sobě pohlédneme,

byť jen na okamžik malý –

myšlénkou se zachvějeme:

Kde a kdy jsme se již znali?