MY JSME TO NEJVĚTŠÍ A NEJSLAVNĚJŠÍ..
My jsme to největší a nejslavnější – my básníci –
my jsme to lidského života sláva a krása,
my jsme to lidských májů slavíci –
my andělští jsme a bělostní a čistí,
my jako lilie jsme a jako bělostné ženy –
a my jsme nesmírní a nevyslovitelní
a my jsme hrozní a vstupuje věčnost v nás,
neb věčnost má s osudem k nám zalíbení...
my jsme hrozní, my jsme smaví, my jsme jako děti,
my jsme jako tiší blázni květy milující,
usmívají jež se vším se a neví odkud a kam jdou
květy a slunce a zemi jen milujíce...
Život je umění a v nás on hoří,
v nás umění života protíná své paprsky,
neboť věčnosti my děti...
Naivní a sladcí a pokojní a v míru jsme jdoucí
tak životu a osudu oddáni klidně,
ať končíme v slávě a vavřínech či bídně –
utrpením všichni jdouce ku hvězdám...
Se vším splýváme, se vším kveteme a zpíváme,
všecko obepínáme hravě a lehce,
písniček pár na věčnosť stačí
jako zas, knih písní kupy, jen zhltne tma...
Ohromně poctivý být musí genij,
ohromná, veliká a věčná v něm musí být pravda –
neb nesmrtelnost a věčnost je ve věčna procítění
a to je veliká pravdy sfinga němá.
A my se modlíme, a my se rouháme,
a my se koříme, a my pohrdáme a bijeme se a vztekáme,
neb věčnosti šílenství je v nás
a věčnost šílená věčně v nás hýří,
anděla křídla máme, a orlů i netopýří...
Obloha jsme bělostná a lehounká
obloha jsme těžká i černými mraky,
krvavých sluncí východy v nás i západy
poledních sluncí úpaly, tak jako děsivá chladna
studeně ledových hvězd noce, či noce vonné májové...
a hvězdy v nás vychází a hoří... a i padají.
My jsme to jediní, jež krouží nad vodami,
jež po proudu se pozvedají v života
vysoko nad vlny zvedajíce bílé své ruce...
Věčností jsme my to děti a věčná hudba námi hrá,
mohutně a slavně věčnost námi rozkvétá
a věčnost je život, a život je láska a svobodnost
a láska veliká je v nás a svoboda plujících oblaků –
a volně bez hrází zdouvajících se moří...
Nám není ideje, nám věčnost je –
to co je v nás z věčna vyzní z nás,
ohnivých růží květy rostou z nás,
sladké písně andělů a rachot bouře
a věčnost v nás bez počátku a bez konce,
věčné je všecko naše, a věční my
věčnost v nás věčnou svou píseň zpívá,
jedna je píseň ta ale věčná,
z neznáma do neznáma zní věčně,
a co je věčné, je nekonečné
a my o závod se řítíme a my jsme věčný vír,
věčný pád a vznik – věčný život...
My rodili se přírodou – v přírodě my a ona v nás
všecko že jedno a bez počátku a konce,
všecko jde bez počátku a nemůž být dokončené,
život jsme my a nikdy nepřežili, neumírající
neb věčnost zpívá námi do věčna,
tak jako rokem každým rodí se slavící
a po lonských zpívají dál, po nich bez konce dál a dál co jiní...
A není tvaru ani cíle, protože nebylo počátku
věčné řícení a život a příroda v nás
a život zpívá v nás, jako zpíval písně v lidu,
jako žite tryskaly nejgenialnější zpěvy ty všech – národní...
a prokleti a zprofanováni naše jsou básníci z řemesla,
životem svým jež nepromítli to, co psali –
jsou nevěstky to v umění, jak v lásce žena...
Všecko je v nás a ve všem my, ve všem utonulí –
věčná hra a jevy a sny a klamy z nicoty jen
my stoupající jsme a v nicotu něčeho padající sen.
Bez konce vše jako bez počátku,
a v slunci narozené jepice jsme létající chvílí svou,
jak věky trvání našeho věčna ni den nejsou,
neb existence ve věčnu tam, nemá proto čas ni prostor.,.
jako vířící prachu jsme atomy,
nic život nám a umírání,
neb je umírání, aby život byl
a život proto, aby umírání bylo...
Všecko je umíraní a všecko je život,
pro život je i smrt a proto věčný je život
a že je smrt, je věčně mrtvý život...
A neexistuje nic jen illuse a ta životem
a život je sen – půl života, půl mrtva jen...
Bohy jsme, jak věcnost je v nás
a boha je každého z nás hlas
a přece jsme jen jako jepic hra
nad propastí tmy a do prázdna...
A přece jsme krásní, geniové, když jdem
bez počátku a bez konce, když jdem –
jdem a růže a lilie rostou za námi,
a lilie a růže kouzlíme papíru na blány,
z těch řádků jejich dech by cítili ostatní všichni,
co nemohli s námi zníti a stoupati –
s námi aby aspoň v sladkém ozvuku...
Největšími a nejslavnějšími – jsme my básníci –
a na slávu nevěří přec nikdo z nás,
tak sláva pravým nám, jak muší bzukot je,
ale přece velikost víme a sláva že věčná je,
ale nic nám není víc než životem –
jdeme jí a nejdeme, nám živa je a mrtva je...
Bez pravidel, bez zákonu,
jak hlahol věčných zníme zvonů,
neboť pravidel není, je jen život jen
a ač rozdílný od druhého každý,
jeden jsme, že jsme básníci.
Monotonní jsme a únavní tak jako nejsme
a mnohotvární jsme a zajímaví tak jako zas nejsme,
veliká jsou a mohutná slova v nás, jako nejsou,
upřímni jsme vždycky oddáni všemu
se vším v usmívaní, ve všem v rozplývání...
Jsme orlové, vysoko kteří vznesou se,
veliké jejichž obzory a dálky,
kteří letí výškou, až jako jen skřivánci býti se zdají,
v pádu co křídla jejich ohromná hrůzu budí,
jež nelze třeba ani zakopat,
z hrobu věky, která musí vyčouhat...
Ale nechceme básnickou kastu, neb forma ona je a lež
my umělci jen životem a básníky dokud báseň žijem
tak s námi stejně zrovna
ti co písně tvořili si v lidu, když je žili,
když musili jim tyto ze srdce trysknout –
jinak kopajíce hrudu třeba dál...
Nevěstky jsou nám básnické básníci,
z řemesla básně jež píší,
ty zprofanovali život básnický,
ti život básníků vzali pravých,
a zabili básníky lidu nejživotnější oni buržoa –
s námi jdou jen ti, lidové písně co žili,
či ti, jež co žili a co v nich hořelo psali –
nám mrtvými jsou ti, co lhali,
nepatří v řady naše, tvořili jež co nežili,
neb živým není toto, brž mrtvým věčně a lži...
Jen tak moh’ Shakespeare slavný býti
s chátrou, že žil a lidský byl a pochopil, jak se věčnost řítí,
života ohlas a píseň a hudbu že zachytil,
a bez počátku že a bezkonečnost že věčnost má, procítil,
tak pohádku učiniv si, všecko to v posled,
poznav, že je vše sen, že život je sen...
Hudba všeho, zazněla, v srdci jeho
a promítnutá jeho nitrem tam
živa, se ozvala zázračnou harfou nám,
větrem i bouří, radostí i lkáním,
jak život to nese, jak se cítí to životem...
A život je básník – a básnici my životem –
věčnost jsme my, a láska, a květy,
divokost jsme my, a bouře a vztek a šílenství,
mír a klid posvátný, a květů vonný dech –
a volnost a pomalost a pád a spěch...
A hrozní jsme a děsiví, a zase smaví jako děti,
a jako tiší blázni, květy milující
a pohádku bolestnou i radostnou snící,
jež usmívají se vším se, a neví odkud a kam jdou,
květy a zemi a slunce jen milujíce.
Ve všem jsouce a v ničem – věčně jsouce nic –
a přece největší a nejslavnější jsme – my básníci! –