My lidé vrahové jsme svého štěstí.

My lidé vrahové jsme svého štěstí.

Jest štěstí zde – však my v ně nevěříme,

a soustavně vždy něco vymýšlíme,

co vraždí je, my nedáme mu kvésti.

Je v našich ňadrech celé naše štěstí,

chce vzplát a zářit, my je zašlapeme

tím, předsudek a domněnka co zveme,

a v rozpuku je zdrtíme svou pěstí.

My lidé nedovedem’ snésti štěstí.

Jak růže kyne – my ji uškubneme,

jak ptáče zpívá – my je zakřikneme

a ku jiné je ženem ratolesti.

My lidé nejsme ani hodni štěstí.