My nechcem!

My nechcem! Propast v slovu tom je děsná!

Ať jeho píseň bouřlivá či plesná,

co nám je po tom; svoje uši

my zacpem, pak je rukou přidržíme!

My nechcem slyšet, ať si třeba hříme

a volá, křičí, pláče, buší!

My jednou řekli nechcem! a to dosti.

Co nám jsou jeho choutky, sny a zlosti,

my klid a svatý pokoj chceme.

Kdo volal jej? My nechcem rozuměti,

vše bludné jest a špatné, co chce pěti,

my napřed dávno rozhodneme.

Byť Ayschil, Milton, Dante – Nechcem krátce!

Já chápu zcela. Chrápe se to sladce,

nač lítat v bouři z plné klece?

Mlať do osla z největší síly svojí,

on nechce dál, když před bodlákem stojí,

a filosofem proti nim je přece!