MY NESMÍME BÝT DLOUHO ŠTASTNI!

Jak z mračen když se dere zlatý svit

a kouzlí světla lesklé prsteny

na osení a rosný na pažit,

kde stojí květy jitrem zperleny;

však brzy shasne ukryt docela

zlou, závistivou nových mračen třásní,

nám láska kyne s tváří anděla –

však nesmíme být dlouho šťastni!

Jen okusiti sladký ráje plod,

a zase přísný osud velí: Dál!

On lístek růže, trnu celý hrot

nám v smutný úděl do života dal.

Jen první sloky můžeme vždy číst

v té nekonečné lásky naší básni,

chcem dále číst, zpět obrací se list –

my nesmíme být dlouho šťastni!

Tak nové vždycky muky Tantala

nám pomluva a závist uchystá,

že láska, která sotva zaplála,

jak laň se jimi uštve do čista;

až bol, jenž v srdcích našich starý host,

se začne cenit hladovou svou dásní;

kde k návratu a kde je k spáse most? –

My nesmíme být dlouho šťastni!