MY OTROKY?

My otroky?! Nuž ti, již zuby skřípí,

jimž výkřik pomsty zní chřest řetězů;

jich pohledy jsou zakalené šípy

a nedají spát srdcím vítězů.

Sen Svobody v nich ustavičně žije,

práv dávných zapomenout nemohou;

zpěv jejich je tak plný nostalgie

a konejší jím duši ubohou.

Zní v něze matky nad kolébkou dětí,

milencům vpadá mezi polibky;

i mužům na rty stisklé občas sletí,

když podvečer se sejdou pod lipky.

A vzdor v nich zraje! Neplazí se v prachu,

na čele mračno, zaťatou svou pěst;

a mají Mučeníky beze strachu,

ať zdeptáni, však netknutou svou čest.

Své mají Vůdce, Proroky a Reky,

již svědomím jsou, živou pamětí – –

Tak z sebe rostli jsme tři dlouhé věky

a vršili jsme krve oběti.

A přišel čas, kdy okovů jsme kruhy

rozbili, naplnili dávný sen;

my vyrovnali s tyrany své dluhy

a národ sebou sám byl vykoupen.

V něm pozdravujem svého Spasitele

a jemu věren každý pevně stůj!

Jha nesnesem už! Chcem své právo celé!

Jsme národ svobodný a svůj. A svůj!