MY PŘISAHÁME!

Čin mrzký, zbabělý a blasfemický,

a bez kultury, pod každý mrav lidský!

Jak smečka divá vpadli na Tvůj obraz, Matko,

za šera noci, štítili se světla.

Ty s výše usmívala jsi se bolnosladko

jak pravá máť, jež odpouští i synu pekla.

„Mé srdce vemte“, tichounce Jsi šeptla –

a sloup se pod nohou Ti řítí, láme...

ó hnus! Tvých dětí noha v prach Tě hnětla...

Však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:

My přisaháme!

Ó Polsko, Bogarodzica Tvá svatá,

viz, pod nohami bratrského lidu;

ó Jugoslavia, posestrino zlatá,

viz Majky blagoslavené své bídu;

ó Korošci, ty zaplakal bys kněže,

ó Mahniči, Jegliči, velcí svého rodu,

vy zhořkli byste s námi v dětí něze!

Ach, s námi na kolena, zem tu zulíbáme,

však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:

My s vámi přisaháme!

Ó Evropo, katolický světe širý,

buď svědkem činu, pod nímž hroutíme se

tak v hanbě kultury, jak v studu víry;

byl’s svědkem, jak jsme ve válčení děse

Ji Kněžnou míru vzývali, k Ní lkali,

když zatvrdli k nám císaři i králi.

Mír dala nám – – Ó hanba toho činu,

my slzami se nad ním zalykáme,

však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:

My s širým světem přisaháme!

Váš drahý prach, vy naši otcové, já budím,

ať duch se vrátí k vašim mrtvým hrudím,

již milí bývali jste Marji Panně,

jak milovali jste Ji sami odevzdaně,

vás volám, budoucí vy nezrození,

ať jde to s pokolení v pokolení

a nevejde to nikdy v zapomnění,

tož čin ten, pod nímžto se studem propadáme;

však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:

My s vámi přisaháme!

Však pro nás, Matko, – tkvíš v Své vzdušné výši

a záříš dále jak v Své jasné říši;

Tvůj sloup se z našich srdcí pod nohou Ti tvoří.

Ty mstít se nedovedeš, jasné naší Zoři

ó žehnej dál, Máť, jež vin nevzpomíná

a mstí se dobrem, jež trn v srdce vtíná. –

Až půjdem kol, v tom místě my se přežehnáme,

že čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem,

ať tři sta let, ať tři sta, trpělivě dočekáme:

My přisaháme!