My spolu stáli...

My spolu stáli – na rtech ani slova,

a v srdcích všecko, co tam může být,

když v slunci tryskne píseň skřivanova

a zrak je nebem jiných zraků zpit.

Že nemáme tak nikdy více státi,

rci – je to možné ve dnech příštích, zlých?

Proč skřivan, proč svou píseň pro nás krátí,

ach, proč se kalí nebe zraků tvých?

Ó, kdyby slov se zvonky rozvázaly,

snad skřivan též by mlčet zapomněl,

a zraky mé by zase nebem plály,

a ty bys na kraj světa se mnou šel.

Co slova jsou, že láska jako muka

je oněmí, když na nich spočine,

že spíše srdce v zakletí tom puká,

než ústa řeknou slovo jediné.