My stále k pravdě – k světlu – polétáme

My stále k pravdě – k světlu – polétáme

a stále tužíme svá muší křídla,

by ze slunného čerpali jsme vřídla

a stále k němu cesty nalézt ždáme.

A po mnohých vždy nadarmo se ptáme,

tak dlouho jdem; už šedá kštice zřidla,

a jsme-li blíž, tu blesk nám spálí křídla

a bouře sporů vetché spánky láme.

Jsme záhad dravčím rojem rozedraní;

ta bičuje nás, jiná hrdlo škrtí

a jiná zas v hruď vráží zobák vraní.

Roj pochyb v kruhu honí nás jak chrti,

až k světlu dojíti nám mraky brání,

zda přistáném tam uvedeni smrtí?