MY TENKRÁT ŠLI JSME SPOLU –

My tenkrát šli jsme spolu –

Hudby táhly ze zahrad Nekonečna,

a noc zdvihla tajemnou oponu na jeviště cizích světů,

odkud časem dolů na tesklivou zemi pršelo štěstí – marně –

vracejíc se zpátky velikým obloukem své touhy –

Tma rostla vysoká, nedostupná a nedohledná,

a jenom záhadné zraky hvězd dívaly se do mlčení země,

jejíž život mohl růsti jen pod velikými lampami Světla

a kvésti jen ve sklennících vyhřátých tepelným prouděním Lásky –

Město stišeno kolébavkou neviděných hudeb usnulo –

My tenkrát šli jsme spolu – pamatuješ?

A cítili jsme spolu v sobě harmonii všeho,

a hvězdy dívaly se v naše štěstí –

A my šli spolu cestou zlatých svítilen,

jež vítězně kvetly do temnot a zhasínaly v dálce.

A viděli jsme život krásný, jak tu noc,

v níž mluvily tajemné hlasy věčností o kráse lidských snů,

u bojácné výstrahy před všedností pozemských jiter a dnů.

A viděli jsme, jak jdem v život cestou zlatých lamp své lásky,

a hvězdy závistivě dívaly se v naše lidské štěstí –

Ó lidské štěstí – lidské sny –

Tys náhle divoce a zimomřivě přitiskla se ke mně,

a prstem bílým vyděšeně ukázala's v dálky,

kde ve tmách širokých zhasínala světla.