MY UMÍRALI...

My umírali bez bázně a vzdechu,

když cizinec nás v poutech k smrti vedl.

Nezalkal jediný z nás o útěchu,

s úsměvem každý k smrti oko zvedl.

Jen jedna slza zrosila nám líce:

– O vlasti! máj tvůj nevrátí se více!

Nad Prahou rudá zář, my na lešení...

Kat kyne – tělo za tělem se kácí,

krev pije zem a v krev se půda mění,

a záblesk slávy na vždy v dál se ztrácí...

My, pohár dopili – zrak hasne, zmírá – –

– Ó vlasti! máj tvůj hrob již obestírá!