MY V DEN 28. ŘÍJNA 1935

Let sedmnáct už přešlo, zrak se stáčí zpět,

nemnohých, ale těžkých, ale krutých let;

hořkosti kalich též jsme pili,

chce vzpomínat se v tuto chvíli:

co mohlo být, co mohlo kvést, co vzešlo;

co mohlo plody nést a – nepřineslo!

Však jsme! a mužnější je v srdcích našich ples,

jsou porážky i vítězství jsou také dnes;

jsou ztráty bolné, jsou i zisky

a kvetou města, kvetou vísky;

a nepříteli lest se nepodaří,

nejlepší vojsko naše – hraničáři!

Jsme tu! a svého nepopustíme ni píď,

a naše řeč tu zvoní a stráž její – lid!

zem naše! cítíme se doma

a lepší právo na ni kdo má?!

je posvěcena reků našich krví

a otců našich popel, prach ji mrví!

Hledíme budoucnosti svojí jasně vstříc,

mláď naše dovede jí životy i stříc’,

kouzelným slovem „Vlast“ se vznítit,

Slovanů předvojem se cítit,

kde stanuli Otcové jich stát i sami,

žít, bojovat i mříti hrdinami! –

Ty, Bože národů, svou milost dál i přej,

jenž z poroby’s jej zvedl, zaštiť jej;

čím’s chtěl jej v národech svých míti,

ať je! dej slávou se mu skvíti;

jak tkal jsi, dál tkej jeho epopeje,

ať po staletích velký, slavný zde je!