My v rokli vykvetli, kde světla bylo málo

My v rokli vykvetli, kde světla bylo málo

a záře sluneční kam zřídka kdy jen padla.

Nám – sotva zkvetli jsme – tak mnoho juž se zdálo,

byť někdy tísnila nás žlutá tráva svadlá.

My šťastni byli jsme, že noví jsme a mladí,

byť vítr prolétl tou roklí časem chladně,

a kapky studené se snesly na kapradí.

Tak tiše žili jsme té tmavé rokle na dně.

Pak přišla princezna – na hlavě měla zlato

a v očích safíry a plno měkké něhy,

jíž v mořích rozlitých a ku obzorům plá to.

A ubledlá, jak rozvalené sněhy.

Tu ptáci utichli, co roklí byli pěli,

a květy na stonkách nám v udivení vstaly...

Ti ptáci celou noc jen o ní vyprávěli

a my, jak kvetli jsme, tak dlouho vzpomínali.

Teď ptáci zpívají si zase starým hlasem –

nám ještě dodnes však se o princezně zdálo

a v mořích kapradin nám líto trochu časem,

že v rokli zkvetli jsme, kde světla bývá málo.