MY VZDÁLILI SE OD PŘÍRODY.

My vzdálili se od přírody

a radost prchla s našich cest –

nerdí se její vábné plody

v prachu a víru pyšných měst.

A i když přijde vnadná, prostá

a zazvoní nám její smích,

my nedovedem přijmout hosta

v svých duších pozdních, zbloudilých.

Snad okouzlí nás prostou vnadou

a zvábí v kypré objetí,

smích mezi zoubků dvojí řadou

i náš vykouzlí v zápětí.

Však hned se plaše ohlížíme,

zda nahlas můžeme se smát,

zda nezbudí se, co kdes dříme

a čeho musíme se bát.

Zde stojí zhoubce krásy ryzí,

náš stín dnes, zítra, navždycky,

duch tvrdé, chladné analysy –

a usmívá se cynicky...